Finační krize, která začala před třemi roky ve Spojených státech paradoxně nejtíživěji dopadá na malé evropské země. Po problémech Maďarska, Lotyšska a Rumunska, které dostaly finanční pomoc již v roce 2008, se krize přelila do eurozóny a dnes jsou na pomoc Evropské unie a mezinárodního měnového fondu odkázány Řecko i Irsko. V nejtěžší situaci ze všch těchto zemí jepravděpodobně Řecko. Pokles životní úrovně v Lotyšsku je sice mnohem citelnější, ale málo platné, východoevropané jsou mnohem otrlejší a dokáží se rychle přizpůsobit. Řekové ale neprošli očistcem transformace komunistické ekonomiky, naopak byli po celá desetiletí příjemci dotací z Evropské unie a zvykli si na rostoucí mzdy, štědré důchody i na levné úvěry. Před rokem se najednou ukázalo, že vysoké mzdy, důchody pro vitální padesátníky i levné půjčky na nové domy, auta či dokonce jachty byly na dluh.

 

Na tom by ještě nebylo nic až tak výjimečného: zadlužená je každá evropská vláda, s výjimkou Lucemburska a Estonska. Řecký dluh je ale jiný. Za prvé je největší v Evropě: řecká vláda bude koncem letošného roku dlužit více než 316 miliard euro, což je přibližně 135 procent řeckého HDP v letošném roce. Na každého obyvatele Řecka, včetně důchodců a nemluvňat připadá dluh téměř 30 tisíc euro, přibližně 750 tisíc korun. Nikdo neví, jestli je vůbec možné tak vysoký dluh alespoň umořovat, o splácení ani nemluvě.

25 miliard euro sem

Dluh řecké vlády má však ještě jednu nepříjemnou vlastnost: nikdy si nemůžete být úplně jistí, jak je vlastně vysoký. Za poslední rok se údaje o tom, kolik vlastně Atény dluží, měnily několikrát. V říjnu 2009, těsně před parlementními volbami, uváděla vláda vedená pravicovou Novou demokracií dluh ve výši 273 miliard euro. Stejný dluh uváděla ještě v únoru letošného roku nová vláda, tentokrát levicová a se stejným dluhem pracoval i Mezinárodní měnový fond v květnu, když připravoval záchranný program pro Řecko. Dnes víme, že dluh na konci roku 2009 byl ve skutečnosti 298 miliard euro, o téměř 10 procent a 25 miliard euro více.

Jak je možné, že vlády i jejich věřitelé neví, jaké dluhy vláda již má? Půjčila by vám banka, kdybyste jí nebyli schopni vyčíslit své dluhy na korunu, nebo euro, přesně? Pravděpodobně ne, ale vládám takové nejasnosti procházejí.

Finanční hospodaření státu se totiž od rodinného rozpočtu liší v mnoha ohledech. Především je složitější a mnohem méně přehledné. Část dluhu, většinou ta podstatná, má podobu veřejně obchodovaných dluhopisů. Například v současnosti se na světových trzích obchoduje s 24 různými dluhopisy řecké vlády. Jejich celková nominální hodnota je necelých 200 miliard euro a některé budou splatné již v březnu příštího roku, jiné až v roce 2040. Kromě toho vydala řecká vláda krátkodobé směnky v hodnotě zhruba 50 miliard euro. Dohromady tedy dosahuje tento veřejně obchodovaný dluh výše 250 miliard euro.

A ještě jednu komplikaci v sobě skrývají zdánlivě průhledné dluhopisy: vynalézaví investiční bankéři z nich dokáží vyrobit tzv. deriváty, které zdánlivě nemění hodnotu dluhu, ale přesunují jednotlivé splátky v čase tak dovedně, že například při vydání dluhopisu dostane vláda „zaplaceno" za derivát, který pak ovšem musí za několik let splatit, ale pro danou chvíli je neviditelný. Americká banka Goldman Sachs takto pomohla v letech 2002-2005 řecké vládě získat více než 1 miliardu euro. Žádna sleva není pochopitelně zadarmo, a bankéři si za takové služby nechají dobře zaplatit, takže budoucí dluh řecké vlády vzrostl o podstatně více než o 1 miliardu. (A kdybyste se obávali, zda tento derivát nyní nezatěžuje bilanci Goldman Sachs, zůstaňte v klidu, banka celý obchod prodala již v roce 2005... řecké bance NBG!)

My že máme dluh?

Ještě účinnější než nějaké deriváty je dluh prostě ignorovat a tvářit se, že vám - vládě - nepatří. K tomu se vytvoří instituce, které sice vydávají státní peníze, ale tváří se nezávislé na státu. Čím více jich je a čím složitěji se financují, tím lépe (banky jistě rády nabídnout další inovativní deriváty...). Málokterý analytik bude mít energii probírat se výročními zprávami desítek a stovek fondů, nadací a státem ovládaných bank, aby si sečetl, jaké mají dluhy a jaké záruky a garance tyto instituce poskytly.

My jsme v Česku vytvořili Konsolidační banku, kam se sesypaly miliardy špatných úvěrů poskytnutých na příkaz, nebo alespoň se souhlasem vlády, a které nakonec zaplatil státní rozpočet. V Řecku na to šli odjinud. Dluhy nevytvářely banky, ale státem ovládané instituce: například státní železnice mají dluh téměř 11 miliard euro a každý rok k němu přidávají další miliardu. Nemocnice zase nevedly podvojné účetnictví, takže doopravdy nevěděly, jaké mají dluhy. Letos v lednu za ně stát musel zaplatit 6 miliard euro a další půl mliardy bylo třeba v létě... Až do letošního roku v zemi existovalo více než 100 penzijních „fondů", které však žádnými fondy nebyly, protože jen vyplácely důchody, často velmi štědré. Když jim peníze na důchody docházely, fondy se prostě zadlužily a na konci rokusi vládě řekly o vyšší dotaci. Letos v listopadu, po letech dohadování, evropský statistický úřad všechny tyto dluhy sečetl a přidal je k státnímu dluhu, který se tak zvýšil o oněch 25 miliard euro.

Kouzla ministrů financí

I ty nejpečlivější a nejtransparentnější vlády mají ještě jeden prostředek, jak uchlácholit své věřitele. Každý rok vláda předkládá svůj návrh státního rozpočtu na příští rok, v kterém většinou slibuje, že schodek bude menší, než byl loni, tentokrát už ale doopravdy. Státní rozpočet ale není nic jiného, než odhad ministra financí, jak asi by se státní finance příští rok mohly vyvíjet. Tento odhad je založený na celé řadě předpokladů: jak se povede celé ekonomice? Budou lidé spíš utrácet, nebo spořit? Porostou vývozy, nebo se zvýší dovozy? Co udělají kuřáci, když jim opět zvýšíme cenu cigaret? Firmy budou spíš investovat, nebo vyplácet dividendy (nebo případně krachovat)? Nikdo nemá definitivní odpovědi na tyto otázky, jenže rozpočet potřebuje přesná čísla! Když je ministr zodpovědný, a přizná, že si není jistý, poslanci mu rozeberou rezervu do poslední koruny. Většina ministrů financí je ale především politiky, takže návrh rozpočtu většinou založí na optimistických předpokladech. Vláda je pochválena z Bruselu, investoři se zaradují a vesele kupují státní dluhopisy. Když se ukáže, že ekonomika nefunguje tak dobře, jak ministr a vláda předpokládali, schodek se zvýší, Brusel začne posílat rozlobené dotazy a stát má stále větší potíže své dluhopisy někomu prodat.

Extrémní ilustraci takové „chyby v odhadu" poskytuje opět Řecko. V roce 2009 bylo před volbami a menšinová vláda Nové Demokracie potřebovala každou dobrou zprávu. Proto založila rozpočet na předpokladu, že ekonomika poroste o 1,1 procent a rozpočtový deficit bude 3,7 procenta HDP. Místo toho začala hned v lednu řecká ekonomika klesat a za první půlrok se hrubý domácí produkt snížil o téměř 2 procenta. Schodek vlády ve stejné době dosáhl 18 miliard eur, tj. více než 15 procent HDP. Vláda se ale tvářila, že má vše pod kontrolou, přijala dokonce „balíček" na podoru ekonomiky a očekáívala deficitna konci roku ve výši maximálně 6 procent HDP. V listopadu však volby vyhrál levicový PASOK a za 2 týdny oznámil, že schodek bude 12,9 procent HDP, téměř čtyřikrát vyšší než byly původní plány... Zbytek je historie a podle poslední úpravy Eurostatu byl schodek rozpočtu za rok 2009 v Řecku 15,4 procent HDP. Kombinace neopodstatněného optimismu, rozpočtového šlendriánu a přílišné shovívavosti ze strany soukromých investorů i Evropské unie tedy byla zodpovědná za zvýšení státního dluhu během jediného roku o 27 miliard eur!

Řecká zkušenost se schodkem za minulý rok je mimořádná a doufejme i neopakovatelná. Ale v menším si podobnou situací prošla většina zemí. Porovnáním vládních prohlášení a konečných výsledků rychle zjistíme, že drtivá většina rozpočtových plánů nebývá splněná a schodky jsou větší, než jaké byly plánovány. Například Polsko plánovalo schodky na roky 2003 až 2005 ve výši 4,2 - 3.6 - 2,2 procenta HDP a výsledek byl 6,3 - 5,7 a 4.3 procenta. Maďarsko ještě na jaře roku 2006 plánovalo schodek 2,5 procent, nakonec skončilo na úrovni 9,3 procenta HDP. Zajímavá je zkušenost Česka: i naše vlády většinou očekávaly nižší schodek a pak byly překvapené, když byl výsledek horší než očekávání. Výjimkou byly roky 2005 až 2007, kdy schodek třikrát po sobě skončil o zhruba 2 procenta HDP lépe, než vláda očekávala.

Jaké si tedy můžeme vzít z řecké anabáze ponaučení? Snad jen to, že politikům se nevyplácí důvěřovat. Ne proto, že by to byli samí lhaři, ale protože vytvořili tak složitý systém, že mu nerozumí, ani ho neumí řídit.

(Článek vyšel 16.prosince 2010 v MFDnes)