Hospodářské noviny přinesly tři články diskutující možnou reformu českého důchodového systému. Níže je můj příspěvek, v dalším blogu se podíváme na argumenty dalších diskutujících.
Důchodová fata morgána v Česku
Po více než 14 letech by měla vláda konečně rozhodnout, jakou cestou se vydá zásadní reforma důchodového systému. A otázky, před kterými stojí, jsou prakticky stejné: zda prodloužit (opět) věk pro odchod do důchodu, zda zpomalit zvyšování důchodů změnou pravidel indexace a konečně, zda povolit, nebo dokonce přikázat vyvedení části příspěvků ze státního systému do správy důchodových fondů. V roce 1997 sice ministři schválili postupné prodlužování věku pro odchod do důchodu, ale couvli před dalšími radikálními změnami reformou. Pokud by tak dopadla i současná vláda, nebude již zřejmě českému důchodovému systému pomoci. Nezkrachuje sice, ani důchody se nepřestanou vyplácet, ale pro naše děti a vnuky se z něj stane bezedná jáma na peníze, která jim bude po desítky let brát statisíce korun a vidinu důchodu, nepříliš odlišného od sociální dávky, jim bude posunovat do stále vyššího věku.
Systém je již nyní ve schodku a schodek poroste s tím, jak bude v Česku přibývat starých lidí a postupně i ubývat těch, kteří platí důchodové odvody. Pokud nic neuděláme, nashromáždí důchodový systém do roku 2020 dluh ve výši zhruba 1 bilionu korun, což se rovná zhruba 100 tisíci korun na každého obyvatele Česka. To vše za pouhých 10 let a tempo zadlužování se bude stále zrychlovat!
Český důchodový systém má kromě zadlužování ještě další nepříjemnou vlastnost: je až brutálně nevýhodný pro nejmladší ročníky a trestá rodiče budoucích plátců důchodových odvodů. Dnešní batolata tak, kromě pěkného dluhu, zdědí po nás systém, který od nich během jejich života, v průměru a bez započtení inflace, vybere přes 3 miliony korun na důchodovém "pojištění", aby jim pak vyplatil důchody, opět bez inflace, ve výši 1,4 milionu! Více než polovina odvodů pro ně "vyletí komínem". Odpůrci reforem argumentují, že je to cena za sociální jistoty, ale použít více než polovinu odvedené částky na "sociální jistoty" je opravdu hodně drahý luxus.
Prvního cíle, to jest snížení budoucích dluhů v důchodovém systému, lze dosáhnout kombinací opatření na příjmové, a především výdajové stránce. Je nezbytné zvýšit odvody samostatných podnikatelů, kteří sice naprosto logicky volí co nejnižší účast v důchodovém systému, ale zároveň tím zvyšují jeho neudržitelnost. Hlavním opatřením však musí být urychlení zvyšování věku pro odchod do důchodu - nemůžeme si dovolit čekat do roku 2035, v 65 letech by do důchodu měli odcházet muži i ženy již v roce 2020. Věk dožití se v Česku zvyšuje rychle, není důvod odkládat zvyšování důchodového věku. Dalším kritickým opatřením je dlouhodobé omezení valorizace důchodů buď o inflaci, nebo o růst cen spotřebního koše těchto domácností.
Druhý cíl reformy - alespoň částečné narovnání systému pro dnešní dvaceti- a třicetileté. Podle předběžných odhadů by pro tyto generace bylo odpovídající, vzhledem k tomu, jaký důchod a v jakém věku jim dnes náš systém slibuje, odvádět ne 19,5 % mzdy na starobní důchodové pojištění, ale jen zhruba 10 %. Reforma by jim tedy měla umožnit "vyvést" ze systému alespoň 8 % jejich mzdy a ukládat si je na soukromé spoření. Je přitom otázkou druhého řádu, kdo by tyto úspory spravoval a kam by je investoval. Desítky zemí, které podobnou reformu již prodělaly, poskytují desítky možností, jak se poučit o výhodách a nevýhodách. Rozhodující je poskytnout mladším lidem důvod vůbec se důchodového pojištění účastnit. Náklady na vyvedení 8 % mezd pro lidi mladší 40 let lze odhadnout zhruba na 40 miliard korun v prvním roce reformy. Zhruba takovou částku by stát mohl získat zvýšením spodní sazby DPH z 9 na 19 %.
Aby nedošlo k mýlce: navrhovaná opatření nepochybně sníží "komfort" lidí v důchodovém a předdůchodovém věku. Ale o to, při vší úctě k dříve narozeným, jde. Nemůžeme se chlácholit tím, že reformu zaplatí až příští generace. Současný systém je v tak hlubokém dluhu, že platit musíme začít hned a všichni. Dvacet let po revoluci se již musíme přestat vymlouvat na minulost a musíme začít zodpovědně přemýšlet o budoucnosti. A zadlužování našich dětí a vnuků rozhodně zodpovědné není. Všichni se musíme více starat o náš vlastní důchod a nespoléhat jen na stát. Pozdější odchod do důchodu, nižší důchody i jejich pomalejší valorizace či vyšší DPH na potraviny jsou samozřejmě nepříjemné, ale měly by vést k vyšším soukromým úsporám a k větší zodpovědnosti dětí vůči jejich rodičům. A možná bychom za dvacet let zjistili, že stát vlastně na zajištění důstojného stáří potřebujeme jen ve výjimečných situacích, a ne, jako dnes, jako poskytovatele 95 % veškerých důchodů.
Vyšlo v Hospodářských novinách 19. ledna 2011
