Obávám se, že jak Jan Macháček, tak řada diskutujících přece jenom přeceňuje schopnosti české společnosti aktivně si „vybrat“ prototyp společnosti, který chceme vybudovat. Jako už to bývá, podoba naší společnosti je výsledkem kompromisů mezi jejími členy – kompromisy na trhu standardním, tedy ekonomickém, i na trhu politickém. A protože jak na poli ekonomickém, tak politickém u nás posledních dvacet let panuje demokracie, odráží současná podoba české společnosti její preference i její nedostatky.
Kdybychom to chtěli a uměli, vytvořili bychom si společnost jinou. Máme ale to, co nejlépe odráží naše dobré i špatné vlastnosti a co je podle mne prakticky nemožné nějak zásadně změnit. V ekonomii se tomu říká „revealed preferences“: lidé mohou říkat co chtějí, ale jejich preference se skutečně projeví, až když uskutečňují volbu, penězi nebo volebním lístkem.
V české ekonomice se odráží vcelku věrně základní české preference: pracuje se dost, v práci trávíme času více než většina Evropanů, ale nestrháme se. Daně máme vysoké (ne ty z příjmu, ale celkový součet všech daní a „pojistného“), sociální systém je nastavený tak, aby zabraňoval vyložené chudobě, a základní „jistoty“, jako je zdravotní péče a vzdělání, poskytujeme všem a v zásadě rovným dílem. Dominantní je nedůvěra k neodzkoušeným modelům a silná averze k riziku. Zdravotní reforma? Asi ji potřebujeme, ale co když by se zrovna u nás zavřela nemocnice, nebo alespoň zdravotní středisko… Důchodová reforma? Určitě, ale musí to být úplně bezpečné, nikdo na tom nesmí prodělat a ani moc vydělat….
V politice je to podobné. Dvě hlavní polistopadové politické strany se sice tváří nesmiřitelně, ale upřímně řečeno, nijak zásadně se neliší. Sociální demokraté sice zvýšili daně, ale zprivatizovali banky. ODS zavedla poplatky za recept, ale nyní bez uzardění zvyšuje sazbu DPH. Obě strany totiž bedlivě naslouchají svým voličům a snaží se vyhnout extrémům, aby měly klid na svoji „práci“, ve které se učí jedna od druhé, jak co nejlépe převést veřejné zdroje na soukromé účely. A obě strany samozřejmě na slovo poslouchají, co jim říká ČEZ, protože co je dobré pro ČEZ, je dobré i pro Českou republiku.
Takže si myslím, že si sice můžeme rýsovat, zda půjdeme na sever či na západ, ale české společnosti se v zásadě líbí tam, kde je teď. Změna by byla možná spíše pod silným vnějším tlakem, tak jak se to dělo před vstupem do Evropské unie. Žádný takhle silný impuls ale v okolí Česka nevidím. Eurozóna se sice možná otřese, ale my v ní nejsme (ta rizika, že…). Na východě dřímá velký medvěd, ale před námi by se musel vypořádat s Ukrajinou, Slovenskem a možná Polskem, takže nám nic bezprostředně nehrozí. Takže pohoda! Nebo jen smrádek a teplíčko…?
