Ekonomie je společenská věda a jako taková se snaží pochopit, jak funguje společnost, respektive její různé podmnožiny, například trh práce, daňový nebo důchodový systém. Ve 21.století však již neexistuje žádná oblast ekonomiky, kde by nezasahovala moc vlády. Proto si nemůžeme dělat naději, že pochopíme fungování ekonomiky, pokud nebudeme chápat, jak funguje demokracie. Ostatně poslední tři roky nám dávají skvělou příležitost pozorovat vzájemné ovlivňování ekonomiky a politiky ve zrychleném rychlokurzu. Ještě před třemi lety vlády v Americe a v Evropě plánovaly snižování daní a zvyšování výdajů, aby podpořily zpomalující ekonomiky. Dnes je dluh většiny zemí rozvinutého světa o 20 až 30 procent HDP vyšší než před třemi lety a vlády od Washingtonu po Wellington pracují na úsporných opatření.

Pro mě jako pro Evropana, který žije v Americe je dvojnásob zajímavé sledovat, jak se liší přístupy americké společnosti a především vlády v řešení ekonomických problémů od evropských „standardů“. Především, Američané nemají tolik zábran a klidně uplatňují tak razantní zásahy do ekonomické politiky, na které by si Evropané netroufli ani ve snu. Na sklonku roku 2008 bylo americké ministerstvo financí přesvědčené, že potřebuje 700 miliard dolarů na záchranu finančního sektoru. Sice na dvakrát, ale do měsíce to mělo od Kongresu schválené. Evropský stabilizační fond vznikl v květnu 2010 a díky omezením nemůže prakticky nic dělat… Když chtěl prezident Obama podpořit americkou ekonomiku o rok později, uvolnil mu Kongres 862 miliard dolarů na dodatečné výdaje a daňové úlevy. Německá koalice se téměř rozpadla, když liberálové z FDP požadovali snížení daní o 28 miliard eur a dnes se v Berlíně zvažuje daňová reforma, která by Němcům snížila daně o 10 miliard… Americká centrální banka FED má v portfoliu 2.9 bilionu dolarů v cenných papírech, více než 1 bilión jsou dluhopisy často pochybné kvality. Evropská centrální banka sice proti dluhopisům půjčuje o sto šest, ale na svůj účet nakoupila dluhopisy za pouhých 70 miliard eur.

Rozdíly jsou pravděpodobně nejsilnější v oblasti fiskální politiky. Amerika má přísná pravidla na státní úrovni, která řadě států předepisují vyrovnaný rozpočet děj se co děj, a žádná pravidla na úrovni federální, kde je schodek výsledkem čistě politických vyjednávání mezi Kongresem a prezidentem. V Evropě je to naopak: většina států nemá (zatím) relevantní fiskální pravidla na národní úrovni, zatímco na úrovni Evropské unie jsme měli Pakt Stability a růstu, teď jej doplňuje Euro Plus.

Ačkoliv to v současné době, kdy se Evropané skládají na nový program pomoci Řecku, půjčky od MMF potřebovalo i Portugalsko a Irsko, může vypadat paradoxně, zdá se, že americké pojetí fiskální politiky je ještě méně zodpovědné, než u Evropanů. Americká federální vláda očekává letos schodek rozpočtu ve výši 10 procent amerického HDP a její dluh se blíží 70 procentům HDP. Vzhledem k tomu, že federální vláda v USA vybírá mnohem méně daní, než evropské vlády, bude pro ní mnohem těžší tak obrovský schodek snížit a alespoň stabilizovat dluh. V loňském roce si vláda prezidenta Obamy musela půjčit každý druhý dolar, který utratila. To je jako by schodek české vlády byl 20 procent HDP!

Americké problémy ale nekončí u letošního schodku, spíše tam začínají. Amerika má mnohem menší veřejné výdaje než většina evropských zemí, na čem ale nešetří je zdravotní péče pro starší ročníky. Medicare, jak se program jmenuje, vynakládá 4 procenta HDP jen na péči o důchodce, další 3 procenta jdou na Medicaid, který se stará o chudší obyvatele USA. Výdaje federální vlády rostou každý rok, v roce 2009 o 18 procent. S tím, jak začínají do důchodu odcházet příslušníci početné poválečné generace, výdaje vlády na zdravotní péči porostou ještě rychleji.

V Evropě existuje celá řada modelů financování zdravotnictví, ale žádná není tak drahá a přitom tak málo efektivní, jaký je americký model. Zajímavé je, že si to uvědomuje i většina odborníků v USA, lékařů i ekonomů, ale pro politiky je změna ve zdravotnictví téměř nemožná. I reforma prezidenta Obamy, kterou schválil kongres v roce 2010 je hodně polovičatým kompromisem. Prezident Obama se snaží zachránit alespoň zdání reformy, když podpořil právo států z reformy se vyvázat již v roce 2014, tj. dříve, než bude vcelku zavedena. Tento krok je veden obavou, ž eÚstavní soud by mohl celou reformu zrušit a je proto třeba zachránit, co se dá.

S takto nereformovaným zdravotním systémem je ale pravděpodobné, že schodky americké vlády se budou snižovat velmi pomalu, možná někam na úroveň 5 procent HDP koncem desetiletí. Dluh se mezitím dostane na úroveň 110-120 procent HDP a bude dále rychle růst. Kdyby takhle reformovalo své rozpočty Řecko, Evropská unie i Mezinárodní měnový fond by mu již dávno nepůjčili ani euro. Amerika má samozřejmě tu výhodu, že vydává nejžádanější vládní dluhopisy na světě, které tvoří skutečný základ celého finančního sektoru. O takovou pozici není snadné přijít, ale „podařilo“ se to Británii po 1. Světové válce, není tedy důvod, proč by i dolar nemohl ztratit svoje výsadní postavení. To by ovšem znamenalo takové otřesy na finančních trzích, že krize z podzimu 2008 by proti nim vypadala jako nevinná přeháňka.

A nyní přichází okamžik, kdy ekonom potřebuje pochopit zdánlivě neekonomické souvislosti. Když v roce 1812 guvernér státu Massachusetts Elbridge Gerry rozhodl vyměřit volební okrsek v Bostonu tak, aby vyhovalo jeho straně, netušil, že se dostane do ekonomických učebnic, jako duchovní otec „gerry-manderingu“ což je nehezký výraz označující snahu politiků namalovat hranice mezi volebními okrsky tak, aby vyhovovaly jejich stranám a zaručovaly snadné vítězství jedné či druhé politické straně. Výsledkem tohoto poměrně nenápadného rituálu, který se v Americe opakuje každých deset let po novém sčítání lidí, je dnešní zcela nekonstruktivní politická scéna ve Washingtonu. Kongresmani myslí především na to, jak uspokojit nejbojovnější a nejradikálnější zástupce jejich strany, neboť pro zvolení do Kongresu musí napřed přesvědčit svoji stranu, aby je do voleb poslala. Samotné volby pak už moc důležité nejsou, více než 90 procent všech křesel v Kongresu je „jistých“, tj. je předem téměř jisté, zda je vyhraje Republikán či Demokrat. U nás v Marylandu se vlastně žádná kampaň nekoná, neboť vždy (až na vzácné výjimky) vítězí Demokraté. A ve Washingtonu, kde si volí starostu, ale ne kongresmany, byl rozhodujícím dnem voleb sjezd volitelů Demokratické strany, ne samotný den voleb, který již jen potvrdil vítězství kandidáta, který přesvědčil bojovné odboráře a učitele, že on bude nejlépe chránit jejich zájmy. Proto je pro kongresmany tak těžké se na čemkoliv dohodnout. Jakmile ustoupí, jsou obviňováni ze „zrady“ a na novou nominaci v příštích volbách mohou zapomenout.

Amerika je skvělá země, ale pokud nespraví svůj politický systém, bude se dále potácet jakoby nikým neřízená k dluhové krizi ne nepodobné té v Řecku. Naděje však umírá poslední: voliči v Kalifornii, kterou mnozí ekonomové jinak přirovnávají právě k Řecku, vzali politikům moc stanovovat hranice volebních okrsků. Podíl „kompetitivních“ volebních duelů se ihned zdvojnásobil a vítězní kandidáti patřili mezi umírněnější a rozumnější politiky. Nezbývá než doufat, že i ostatní státy napodobí Kalifornii a že za nějakých dvacet let budou i ve Washingtonu k vidění nudní, ale kompromisu schopní politici. Jenom aby nebylo do té doby pozdě…

V mírně upravené podobě vyšlo v Lidových novinách 11. července 2011  v rámci serie článků absolventů CERGE-EI, proklik na všechny články je na stránkách CERGE.