Země Evropské unie vydávaly v roce 2007 v průměru na starobní důchody 10,2% HDP, když nejvyšší výdaje byly v Itálii (14% HDP) a nejnižší v Irsku (5,2%). Česká republika je s výdaji ve výši 7,8% pod průměrem EU, ale ne příliš vzdálena od mediánu, kterým je Lucembursko s výdaji na důchody 8,7% HDP.

Současné výdaje však nejsou největším problémem důchodových systémů.  Jak jsme se snažili ukázat ve studii IDEA (Schneider 2011), všechny evropské státy slibují svým obyvatelům podstatně vyšší důchody, než jim budou schopné vyplatit, pokud se podstatně nezvýší odvody na důchody.

Řada zemí proto v posledních 15 letech postupně reformovala své důchodové systémy. Reformy mají dvě základní podoby. Prakticky všechny země postupně zpřísňují podmínky ve státem spravovaných, průběžně financovaných důchodových systémech. Zvyšuje se věk pro odchod do důchodu, ruší předčasné důchody, mění pravidla valorizace již přiznaných důchodů, atd. Některé země pak přistoupily i k fundamentálnější reformě, kdy alespoň část důchodového systému převedly na fondový způsob financování, kdy si budoucí důchodci postupně vytvářejí úspory, které mají v budoucnosti financovat jejich důchody.

Nyní se k těmto důkladnějším reformám, zřejmě, přidá i Česká republika. V nejnovější studii think-tanku IDEA jsme se proto pokusili ukázat, proč v některých zemích dochází k reformám, zatímco jinde se důchodový systém mění jen minimálně. Nejnovější data ukazují, že vlády, které nijak nereagují na samotnou výši výdajů na důchody, se zdají být velmi citlivé na rozdíl mezi výdaji v daném roce a očekávanými výdaji v roce 2050. Jinými slovy, pokud se vláda „dozví“, že budoucí výdaje na důchody budou vyšší, než jsou dnes, zvýší se pravděpodobnost důchodové reformy v následujícím období. Tato závislost se podle všeho v letech 2005 až 2010 dále prohloubila. Nejvyšší nárůst výdajů na důchody očekávalo v roce 2005 Portugalsko, Španělsko a Maďarsko. Všechny tyto tři země provedly mezi roky 2005 a 2010 úpravy důchodového systému, které snížily jejich očekávané výdaje v roce 2050 o 2 až 3% HDP.

Český důchodový systém lze v tomto kontextu hodnotit jako velmi dobře spravovaný průběžný systém, s náklady na udržitelné úrovni. Jeho další zlevnění je ovšem o to těžší, neboť prakticky všechna opatření v rámci daného systému již byla učiněna. Zřejmě i proto prosazuje vláda o další reformu důchodového systému.  Jakkoliv lze mít k této reformě výhrady (viz například Schneider, Dušek 2011), jde o reformu snižující v dlouhodobé perspektivě závislost důchodců na vládních výdajích a ještě více snižující skrytý penzijní dluh.  Ačkoliv v evropském srovnání se zdá, že český důchodový systém je vcelku v pořádku, nárůst budoucích penzijních výdajů o 2.6% HDP oproti dnešku není zanedbatelný, neboť téměř zdvojnásobí současný rozpočtový deficit. Česko má ovšem v mezinárodním srovnání zásadní výhodu v tom, že reformu nemusí dělat pod velkým tlakem. To sice ztěžuje vysvětlování reformy voličům, ale dobře provedená důchodová reforma má dostatek předností, které by na její popularizaci měly stačit. Snížení závislosti na nejistém státním rozpočtu, možnost rozhodovat o svých investicích a podílet se na růstu cen aktiv, a především diverzifikace rizika jsou ty hlavní argumenty, pro prosazení důchodové reformy.

Podrobnosti jsou k dispozici ve studii, která je volně ke stažení na stránkách IDEA.