Evropská unie, s výjimkou Velké Británie, se totiž chystá na schvalování nových rozpočtových pravidel, které by měly zabránit opakování situace z konce roku 2009, kdy Řecko náhle  zjistilo, že schodek rozpočtu nebude 4% HDP ale 15%, čímž odstartovalo dodnes trvající krizi celé eurozóny. Aby se to neopakovalo, navrhuje Evropská komise ústavní pojistky proti zvyšování dluhu a také důkladnější dohled nad přípravou a realizací rozpočtů jednotlivých členských států EU.

Ponechme na chvíli stranou, zda by taková kontrola skutečně zabránila opakování současné finanční krize, která má hlubší příčiny než jen rozpočtovou nezodpovědnost a bezostyšné falšování rozpočtových statistik v Řecku (viz třeba můj článek z prosince). Ostatně, finální podobu dohody dnes ještě nikdo nezná, i když je pravděpodobné, že bude v souladu s rozpočtovými plány české vlády. I naše vláda plánuje snižování schodků veřejných rozpočtů a posílení rozpočtových pravidel tak, aby ztěžovaly vytváření schodků.


Zdá se tedy, že plány české vlády i Evropské komise jdou stejným směrem. Přesto se v Česku zvedá vlna odporu proti dalšímu zasahování „Bruselu“ do našich záležitostí. Odpůrci dohody již dnes tvrdí, že žádné, ale opravdu žádné zasahování z „Bruselu“ do českých veřejných rozpočtů nepřipustí, protože by to ohrožovalo naší národní suverenitu.

Jakže? Naše suverenita přece nemůže záviset na tom, zda se podrobíme možná nepříjemné proceduře, kdy náš ministr financí bude muset svým kolegům vysvětlit, na jakých předpokladech je postaven jeho návrh státního rozpočtu, jak hodlá zajistit výběr daní a jak kontroluje utrácení veřejných prostředků z rozpočtu. Většinu z toho ostatně dělá už dnes, jenomže až ex post, ne ex ante. Především jsme ale členy Evropské unie, protože si myslíme, že je to sdružení nám podobných, přátelských a pro nás užitečných zemí. Tento spolek prožívá zřejmě nejtěžší období svého trvání, a své potíže řeší tak jako všechny spolky – někdy chaoticky, často opožděně a nikdy tak, aby to splňovalo představy všech 27 členů spolku. Německo jistě není nadšené z půjček Řecku, Portugalsku a Irsku, Francie z volného pohybu lidí i kapitálu po Evropě, Itálie by asi uvítala výraznější ochranu trhu před dovozy z Asie, Nizozemí by nejraději snížilo rozpočet Evropské komise na polovinu. A tak bychom mohli pokračovat u všech členských zemí EU. Spolek s 27 členy zkrátka nemůže existovat bez kompromisů a tolerance.

Pokud se tedy Evropská unie shodne na opatření, které má určitý merit a je v souladu i s našimi plány, není důvod, proč bychom měli běžet na barikády a bránit se „Bruselu“. Stali jsme se členy sdružení velmi nedokonalého, ale přesto toho nejlepšího, ke kterému jsme se mohli přidat.