Na první pohled se zdá, že Česko má své veřejné finance pod kontrolou. S dluhem kolem 40 % hrubého domácího produktu (HDP) naše závaží patří v Evropské unii k těm nejlehčím. Schodek se již třetí rok snižuje a letos se zřejmě dostane pod hranici 3 % HDP, což oceňují i investoři, kteří v únoru nakoupili dluhopisy české vlády i při úroku jen o málo vyšším než 2 % ročně. Rozpočtový výhled na následujících patnáct let vypadá velmi dobře, „malá reforma“ důchodového systému by měla stabilizovat výdaje a disciplína českých daňových poplatníků zatím zajišťuje i stabilní příjmy rozpočtu.
Kolem roku 2030 se nám ale začne přitěžovat. Podle dat ministerstva financí se především kvůli stárnutí populace začnou zvyšovat výdaje veřejných rozpočtů. Ministerstvo financí v loňském roce odhadovalo, že schodek rozpočtu se bude postupně zvyšovat z 1 % HDP v roce 2020 až na 13 % v roce 2050. To by ovšem znamenalo, že dluh vlády do roku 2060 překročí úroveň 220 % HDP, tedy ještě více, než dnes dluží svým věřitelům nejzadluženější vláda světa - japonská. Malá důchodová reforma tento výhled poněkud vylepšila, ale i po jejím schválení je pravděpodobné, že dluh české vlády by v roce 2050 vyšplhal až na 160 % HDP, tedy dnešní dluh řecké vlády. Je ovšem jisté, že po řeckých zkušenostech ovšem nikdo české vládě tolik peněz nepůjčí.
Něco se musí stát
Lákavou možností je pokusit se zvýšit dlouhodobý růst české ekonomiky. Čím rychleji se bude zvětšovat domácí ekonomika, tím rychleji porostou příjmy vlády a tím nižší bude schodek rozpočtu i dluh vlády. Recepty, jak zvýšit dlouhodobý růst ekonomiky, jsou známé: lepší vzdělávání, odstranění – nebo alespoň zmírnění – všudypřítomné korupce, podpora výzkumu, orientace na služby s vysokou přidanou hodnotou. Tyto recepty ale fungují jen s velkým zpožděním a české vlády doposud neprojevily zrovna přemíru odhodlání a trpělivosti v jejich prosazování.
Přizpůsobit se tedy zřejmě budou muset především veřejné rozpočty. Buď budeme muset platit vyšší daně, nebo se budeme muset smířit s nižšími vládními výdaji. Změny přitom budou muset být ještě podstatně radikálnější, než co doposud prosadila či ještě plánuje současná vláda. (Bylo by tedy vhodné, aby i opozice, která brojí proti veškerým úsporám v rozpočtu, začala přemýšlet trochu dlouhodoběji.)
Pokud bychom chtěli například i v roce 2050 udržet dluh na dnešní úrovni zhruba 40 % HDP, musela by vláda podle našeho odhadu zvýšit daně nebo snížit výdaje o 2,2 % HDP a tuto novou „hladinu“ udržovat permanentně. Pro představu – podobná změna odpovídá například sjednocení daně z přidané hodnoty na 23 %, bez výjimek. Další možností by bylo kompletní zrušení výdajů pěti středně velkých ministerstev (dopravy, průmyslu a obchodu, spravedlnosti, financí a kultury). Pokud by ani jedna varianta neprošla, nabízí se snížení průměrného starobního důchodu o 30 %, na zhruba 7300 Kč měsíčně. Je tedy zjevné, že rozpočtové úspory budou muset být opravdu masivní. Navíc čím déle budeme podobná opatření oddalovat, tím radikálnější budou muset být.
Zkušenosti jiných zemí i zdravý rozum napovídají, že pokud mají být reformy úspěšné, musí se zaměřit spíše na snižování výdajů, než na zvyšování daní. Veřejný sektor je jako nenasytný Otesánek a zkonzumuje veškeré prostředky, které do něj vláda vloží a nikdy nebude mít dost. O to je důležitější vydávat prostředky efektivně a soustředit se na ty výdaje, které jsou nezbytné a dlouhodobě prospěšné. Vlády by neměly utápět desítky miliard ve výdajích, které může efektivněji poskytovat soukromý sektor, jako jsou například starobní důchody. A v těch oblastech, kde jsou vládní výdaje potřebné, je žádoucí, aby jejich efektivnost „pohlídala“ soukromá spoluúčast, ať už pacientů na výdajích na zdravotnictví, nebo studentů na výdajích na vysoké školy.
Ať už se vláda rozhodne pro jakoukoliv cestu k udržitelným veřejným financím, čekají nás v budoucnu další razantní reformy, které nebudou politicky ani ekonomicky snadno proveditelné. Odkládání reforem však jen zvyšuje náš dluh a tím zvětšuje rozsah reforem. Situace v několika zemích eurozóny názorně ukazuje, jak nepříjemné je pak zavádět reformy ze dne na den, pod tlakem věřitelů a proti vůli veřejnosti. Otázka udržitelnosti veřejných financí tedy není jen aktuální a nutnou otázkou do politické debaty, ale i realitou, ke které bychom se společně s našimi politiky měli postavit co nejdříve čelem.
vyšlo 20. února v časopise Respekt
