V pondělí 12. března mi v Respektu vyšel článek Mluvme o ekonomii, který se snaží pokročit v  debatě o výhodách a nevýhodách ekonomie a jejím využívání i zneužívání  ve veřejné diskusi. Snažil jsem se reagovat na články a blogy, které na toto téma v poslední době vyšly na stránkách iHned i v jiných mediích, například časopise Sedmá generace.

Článek v Respektu je pro předplatitele, ale pár věcí se do něj nevešlo. Snažil jsem se zdůraznit, že ekonomie debatu potřebuje a že je třeba aby debatovali nejen formálně vzdělaní ekonomové, ale i lidé, kteří na ekonomii nazírají "zvenku" a zpochybňují některá paradigmata naší milé vědy, neboť ta se v posledních třiceti letech stala hodně povýšenou a sebestřednou květinkou, které náraz s realitou může jen prospět. Snažil jsem se však zdůraznit, že pokud máme v debatě skutečně pokročit, musíme debatovat korektně, uvádět ověřitelná fakta a pokud pracujeme spíše s názory, musíme to poctivě přiznat.

S trochou výčitek svědomí jsem se v článku "odrazil" od několika blogů a článků Nadi Johanisové. Výčitek proto, že Johanisová nastoluje několik klíčových otázek, o kterých by každý ekonom měl přemýšlet a činí tak odvážně a slušně zároveň. Právě proto jsem však upozornil i na některé nekonzistence, které by pro rigidní ekonomy mohly poskytnout záminku názory lidí jako je Johanisová zcela ignorovat. Což by byla škoda.

Proto jsme vyj8d5il můj odpor k ztotožňování ekonomie s terorií neustálého růstu (pravidla ekonomie platí v Řecku stejně jako v Číně) a k obviňování ekonomie z obhajoby dluhu jako nástroje bohatnutí. (Do článku se nevešl můj oblíbený příklad:  Lucembursko roste dvakrát tak rychle než Belgie, která má šestinásobný dluh. Estonská ekonomika se za posledních deset let zvětšila o 50 procent, úplně stejně jako polská, kde však dluh vlády je desetinásobný. Je tedy zřejmé, že k růstu dluh není potřeba. Jen je třeba se vyvarovat pokušení růst krátkodobě „dopovat“ a pokud to nejde, je možné politikům tuto možnost sebrat. O tom jsem ale psal jinde. )

Do článku v Respektu se také nevešlo mé podivení nad názory na neudržitelnost tvorby peněz bankami a návrhy na resocializaci finančního sektoru. Banky samozřejmě mohou zisk odvádět svým akcionářům a nemusí zvyšovat objem úvěrů, jak se snaží dovozovat Johanisová či Richard Douthwaite. A objem dluhu ve světové ekonomice je větší než objem hotovosti. Mezi těmi veličinami neexistuje žádná jednoznačná souvislost a není třeba se děsit, když je jedno větší než druhé.  Banky až tak tajemné ale nejsou a peníze nejsou bájné mysterium.  

Spořádaný finanční sektor, který umožňuje, aby podniky mohly investovat do velkých projektů a aby se drobní vkladatelé mohli podílet na jejich zisku, přináší nám všem tak všudypřítomný prospěch, že jeho zrušení by opravdu znamenalo masivní zchudnutí (ne jen zastavení růstu!). Pokud zastánce hnutí Degrowth znervózňují dluhy, možná by se na ně mohli začít dívat jako na investice. Každá koruna, která je z pohledu firmy či rodiny dluhem, je z pohledu banky investicí. Pokud zakážeme dluhy, zakážeme i investice financované dluhem. Vrátíme se tak o nějakých 200 let zpátky, kdy si každá firma, v té době téměř výhradně rodinná, musela na nový stroj či obchod napřed našetřit a až potom investovat. A kdy si mladí lidé nemohli ani nechat zdát o samostatném bydlení, protože by jim na něj nikdo nepůjčil. A kdy, tady pozor, neexistovaly žádné starobní důchody, protože nebylo jak si na tak dlouhou dobu ukládat peníze a pojištění vám nikdo neprodal. Stejně tak neexistovalo pojištění proti požáru, proti loupeži, proti povodním, atd. Takové pojistky žádná družstevní záložna poskytovat nemůže.

Nevím, jestli na tohle všechno Naďa Johanisová myslela, když navrhovala družstevní záložny jako alternativu dnešního finančního sektoru. Pokud ano, rád bych se dozvěděl o navrhovaném uspořádání více, než že nebude mít akcionáře…

Trochu opatrněji s fakty

V textech Nadi Johanisové na stránkách Hospodářských novin i v časopise Sedmá generace se vyskytují i nepřesnosti, které nemají vliv na její argumenty, ale které problematizují jejich důvěryhodnost. Například Kenneth Boulding nikdy Nobelovu cenu nezískal. To nijak nesnižuje význam jeho myšlenek, ale proč, proboha, si to neověřit, třeba na stránkách Nobelova výboru? Jinde je uvedeno, že “jak ukazují výzkumy z Anglie a Španělska, družstva jsou schopná v konkurenci zvítězit nad konvenčními firmami, protože jejich pracovníci jsou motivovanější“. Opravdu? Kolik takový příkladů bychom našli? A pokud by to tak bylo, jakým úskokem se ne-družstevníkům daří dominovat světové ekonomice? A proč je „znepokojivý spodní myšlenkový proud“ myslet si, že univerzity produkují vzdělání? Vždycky jsem si myslel, že vzdělání studentů je to nejdůležitější, co na univerzitě dělám a že za to jsem placený. Trošku děsivá je i poznámka „když se změní ideologie, nástroje se najdou,“ ale předpokládám, že je to spíš moje paranoia spojená s komunistickým režimem, než že by zastánci hnutí Degrowth plánovali veřejné lynčování bankéřů.

A konečně poznámka na závěr – trochu mě rozčilují řeči o tom, jak současná ekonomika neumožňuje kratší pracovní úvazky. Umožňuje, jen se člověk musí vzdát privilegií, které souvisí s plným úvazkem. A také si nemůžeme namlouvat, že pokud je nezaměstnanost 20% tak stačí, aby ti lidé, kteří práci mají, snížili své úvazky o 25% (ne, o 20% by opravdu nestačilo :-). Lidi nejsou jako hřebíky nebo hrušky – každý je jiný a ne každý má kvalifikaci, která se hodí na dané volné místo.

Článek v Respektu končil následujícím odstavcem, snad ho mohu tady zopakovat: Jedno z přísloví říká, že krize jsou příliš vzácné na to, abychom je promarnili. Ve východní Evropě jsme krizi komunistických režimů v 80.letech minulého století využili téměř čítankově. Kromě jiného i díky tomu, že ve většině zemí byla připravena nevelká skupina lidí, kteří, ač měli rozdílné názory, diskutovali spolu a hledali odpovědi na otázky, které si vzájemně kladli. Bylo by neodpustitelné, kdybychom my, žijící v nepoměrně příznivější době, diskusi považovali za slabost a jen se utloukali svými argumenty. Takže doufám, že diskuse o ekonomii, financích a růstu teprve začíná.