Škrtání ve výdajích na důchodech má dobrý důvod – důchody tvoří největší výdajovou kapitolu v rozpočtech všech evropských států a bez jejich reformy si není možné představit dlouhodobě udržitelné snížení schodků. Nicméně, úspory nepostihují jen státní průběžně financované důchodové systémy, šetří se i na reformách, které řada zemí, především nových členů EU, zavedla v poslední dekádě (viz tabulka). Ještě před ekonomickou krizí Slovensko v roce 2008 zrušilo povinnou účast v penzijních fondech pro nejmladší zaměstnance a umožnilo všem „návrat“ do státního systému. Následovaly krizí těžce postižené pobaltské státy Estonsko, Lotyško, Litva, které snížily, podle vlád těchto zemí dočasně, příspěvky do soukromých penzijních fondů v letech 2009 a 2010. Bulharsko, a Rumunsko odložily plánované zvyšování odvodů do soukromých fondů, zavedených v těchto zemích těsně před začátkem ekonomické krize. Polsko v loňském roce snížilo příspěvky soukromým fondům o dvě třetiny a vylepšilo si tak deficit rozpočtu v letošním roce o zhruba jedno procento HDP. Nejdále zašla maďarská vláda, která nejen zastavila financování soukromých penzijních fondů, které od roku 1998 shromažďovaly a investovaly 8 procent mezd, ale na konci roku 2010 de facto znárodnila naspořená důchodová aktiva a převedla je do rozpočtu. Ten tak skončil v roce 2011 přebytkem přes 4 procenta HDP. Letos již žádný takový mimořádný příjem nedostane, takže se vše vrátí do starých kolejí a maďarský rozpočet opět skončí schodkem, pravděpodobně okolo 4 procent HDP.

Zpětný chod, který zařadila většina vlád v oblasti důchodových reforem překvapil řadu pozorovatelů (včetně autora článku). Za jednu z největších předností reformovaného důchodového systému, založenému na třech pilířích, byla vždy považována větší nezávislost na vládě. Státní průběžný systém vláda může měnit z roku na rok, a také to tak činí. Soukromé úspory v soukromých penzijních fondech ale byly vždy považovány za „bezpečně ukryté.“ Když Argentina v roce 2008 znárodnila jednu třetinu ze 100 miliard úspor, které měli obyvatelé v penzijních fondech, považovali jsme to za latinsko-americký exces, který se jinde opakovat nemůže. O dva roky později maďarská vláda „převedla“ do rozpočtu ne třetinu, ale všechny naspořené prostředky. Původně sice slibovala, že rozhodnutí bude zcela svobodné, ale nastavila tak absurdní podmínky, že 97 procent účastníků pochopilo, o co vládě jde a „dobrovolně“ se navrátilo do náruče státu. Zbývající tři procenta pak vláda navrátila nedobrovolně…

 

Proč se vlády uchylují ke kroku, který dlouhodobě zvyšuje zadlužování státu a snižuje důchody budoucích důchodců? Nejdůležitější je samozřejmě tlak finančních trhů a ostatních států v Evropské unii na co nejrychlejší snižování rozpočtového schodku. V situaci, kdy například Polsko mělo schodek téměř 8 procent HDP, nevydržela pohled na miliardy každý měsíc přesměrovávané do penzijních fondů ani liberální vláda premiéra Tuska. Evropská unie také ve svém svatém nadšení pro snižování rozpočtových schodků paradoxně penalizuje státy, které reformují důchodové systémy a snižují své budoucí zadlužení. Lepší je tedy důchody nereformovat, do penzijních fondů nic nepřevádět a ignorovat neudržitelnost důchodových systémů.

 

Důvody k poměrně rychlému odklonu od důchodových reforem jsou však i vnitřní. S výjimkou Polska byly výnosy penzijních fondů ve střední a východní Evropě zklamáním. Vysoké náklady (i v Polsku), zaměření na domácí kapitálový trh a většinou na nízko-úročený vládní dluh znamenaly, že úspory v penzijních fondech se nezvyšovaly tak rychle, jak reformátoři doufali. Nižší výnosy ovšem znamenají nižší důchody ze soukromých fondů v budoucnosti a vyšší tlak na státní důchodový systém. To stačilo některým politikům, kteří stejně považují finanční sektor za svého nepřítele k tomu, aby zpochybnili celý princip důchodové reformy. Maďarský premiér Viktor Orbán je jen extrémní ilustrací tohoto postoje, ke kterému má blízko jak nová slovenská vláda, tak i česká sociální demokracie.

 

Situace však není pro reformátory ještě beznadějná. Většina zemí slibuje, že se k reformám zase vrátí a s výjimkou Maďarska nikdo ještě neudělal nevratný krok. K překvapení všech se nyní dokonce k reformám chystá Česká republika. Načasování se zdá být téměř beznadějné, ale třeba Česko po mnoha letech váhání pozdvihne prapor reformátorů a ukáže svým sousedům, že důchodovou reformu lze dělat i těžkých časech.

 

 

Tabulka: Cesta k reformám a zase zpátky 

Země

Začátek reformy

Celkové odvody na penze (% mezd)

Odvody do druhého pilíře (% mezd)

Ústup z reforem v letech 2009-2011

Česká republika

2013?

28

3

-

Estonsko

2002

22

6

Dočasné snížení odvodů na 2%

Lotyšsko

2001

20

8

Dočasné snížení odvodů na 2%

Litva

2004

26

5.5

Dočasné snížení odvodů na 3%

Maďarsko

 

1998

 

26.5

8

Ano; reforma kompletně  zrušena

Polsko

1999

32.52

7.2

Dočasné snížení odvodů na 2.3%

Slovinsko

-

24.35

0

-

Slovensko

2005

24

9

Vstup do fondů je dobrovolný (již od roku 2008)

Bulharsko

2001

18

5

Zvyšování odvodů do 2.pilíře odloženo

Rumunsko

2008

31.3 

2

Zvyšování odvodů do 2.pilíře odloženo

Zdroj: Schneider (2011), Egert (2012), Beblavý (2011), databáze OECD

Vyšlo v Respektu