Nelze se ubránit dojmu, že politici, kteří se snaží vypořádat s evropskou finanční krizí, k celému problému přistupují poněkud… politicky. Vždy se snaží vytvořit dojem, že celý problém mají pod kontrolou a že na jeho řešení stačí nějaké zázračné opatření a dostatek „politické vůle“. A tak jsme měli eurobondy a fiskální unii, evropského ministra financí i záchranné „valy“ a teď máme „bankovní unii“. Politikům, těm národním i těm v čele nadnárodních institucí, jakoby přitom ani nevadilo, že většinou jde jen o skořápky bez skutečného obsahu. Hlavní je heslo a zdání rozhodnosti.

Možná že by náhlý zájem o „bankovní unii“ zněl přesvědčivěji, kdyby si napřed jednotlivé evropské státy – třeba i s pomocí evropských institucí – udělaly pořádek ve vlastních bankách. Jak je možné, že ještě nebankrotovala jediná významnější řecká banka? Za tři roky přišly o čtvrtinu vkladů, hodnota jejich investic je možná na čtvrtině a přesto fungují dál. Obdobné je to v Portugalsku. Ve Španělsku se malé a zbankrotované banky spojují do velkých, a zbankrotovaných bank, ale žádná ještě neohlásila skutečný bankrot, kdy by se zavřely pobočky a vkladatelé byli vypláceni z pojištění. Místo toho fond pojištění absurdně investuje peníze určené na výplaty vkladatelů do kapitálu zjevně nefunkční banky Bankia.

Evropa si stále namlouvá, že současnou krizi ustojí bez sociálních otřesů a opravdové finanční katastrofy. To ale není možné. Španělské banky napůjčovaly zhruba 300 miliard euro na komerční developerské projekty. Podle střízlivých odhadů budou muset polovinu z této sumy odepsat. Dalších přibližně 50 miliard budou potřebovat na odepsání části ze 650 miliard půjčených na bydlení. Když k tomu přidáme pár desítek miliard na obyčejné půjčky, zjistíme snadno, že španělský bankovní sektor stojí před jámou velikosti přes 200 miliard euro. Tři největší banky přes propast zřejmě přeskočí, protože mají méně těch nejhorších úvěrů a protože si mohou pomoci zisky ze svých dceřiných společností. Zbytek je nutné očistit, ale tak, že polovina bank přitom zmizí ze světa, i se svými dluhy. Zoufalá snaha udržet každou banku při životě je to, co sráží Španělsko, Řecko, ale i Itálii a za měsíc možná i Belgii a Francii do kolen.

Spojené státy, kde byly problémy s úvěry ještě větší než ve Španělsku, prošly podobnou krizí vcelku rychle. Pěkné to nebylo: v roce 2008 zbankrotovalo 26 bank, v roce 2009 už celých 95, některé z nich hodně velké (Wachovia, Washington Mutual…). Nezaměstnanost se zdvojnásobila a dodnes se nevzpamatovala. Ale bankovní sektor se ozdravil a postavil se na vlastní nohy, v roce 2010 zbankrotovaly banky tři a především banky zase půjčují a mohou si samy půjčovat, protože investoři věří, že banky se už zbavily špatných úvěrů.

Evropa a především jednotlivé vlády si musí vyhrnout rukávy a pustit se do stejné čistky, jakou provedly americké úřady v letech 2008 a 2009. Určitě to bude bolet, nebude to populární, zvýší to nezaměstnanost, ohrozí již tak slabý růst. Ale co jiného se dá dělat? Snít o jakési bankovní unii, o které vlastně nikdo neví, jak by mohla fungovat, je ztráta času.