Česká ekonomika má evidentně problém. Hrubý domácí produkt klesl za posledních 12 měsíců o 1 %. Hůře se vede jen zemím na periférii eurozóny, které se snaží vymanit z dluhové pasti a pak ještě Slovinsku s Maďarskem. Polská ekonomika vzrostla za stejné období o 2,5 %, slovenská dokonce o 3 %. Důvody slabého výkonu české ekonomiky jsou, alespoň aritmeticky vzato, jasné: domácí poptávka je mimořádně slabá již rok a spotřeba domácností v reálném vyjádření klesá od konce roku 2010.
Domácnosti utrácejí na spotřebu méně, zřejmě především proto, že mají obavy z budoucnosti a čekají, že ekonomická situace se bude zhoršovat. Klesá zároveň spotřeba vlády, která se snaží šetřit a snížit schodek rozpočtu. Protože na spotřebu domácností jde polovina hrubého domácího produktu a vládní spotřeba se rovná další pětině HDP, je jasné, že ekonomika může růst jen směrem ven. To se jakž takž dařilo v loňském roce, ale letos se již českým vývozcům daří o dost hůř.
V této situaci se nelze divit tomu, že řada ekonomů a bankéřů volá po zvýšení spotřeby a protestuje proti zvyšování daně z přidané hodnoty, které vláda připravuje na příští rok. Vyšší spotřeba by podle této logiky vedla k oživení výroby, k vyšší zaměstnanosti a k vyšším mzdám a česká ekonomika by se tak sama vytáhla za vlasy z dnešní krize.
Ačkoliv to vypadá, jako z vyprávění barona Prášila, alespoň částečně by vyšší spotřeba české ekonomice pomoci mohla. Podmínkou by ovšem byla dostatečná pružnost a rychlost reakce "nabídkové strany" ekonomiky, tedy té strany, která skutečně domácí produkt vyrábí, ne jen spotřebovává. Jsou však skutečně v české ekonomice volné kapacity, které mohou okamžitě zareagovat na vyšší poptávku domácností? Nebo by vyšší spotřeba vedla jen k vyšším dovozům a tedy k narůstání vnější nerovnováhy?
Obávám se, že autoritativní odpověď na tuto otázku dnes nezná nikdo. Nicméně, částečně by nám mohl napovědět pohled na strukturu výdajů v české ekonomice. Jak jsme již viděli, největší podíl má soukromá spotřeba. V loňském roce české domácnosti a firmy utratily za spotřebu necelé dva biliony korun, což byla polovina vytvořeného HDP. Podíl soukromé spotřeby na HDP se přitom od roku 2008, posledního před současnou krizí, mírně zvýšil ze 48 na 51 % v druhém čtvrtletí roku 2012. Neplatí tedy, že by soukromá spotřeba klesala rychleji než HDP. Významná je i spotřeba vlády (nejen té centrální), která dosáhla vloni téměř 800 miliard korun, tedy 21 % HDP. Obdobně jako u soukromé spotřeby, neklesá ani podíl té vládní na HDP. Ačkoliv to tedy vypadá, že vláda šetří, kde může, na číslech o její spotřebě to zatím není příliš vidět, neboť její reálná úroveň je stejná, jako byla v roce 2007.
Nejvýrazněji se mění poslední část domácí poptávky – investiční výdaje. Ty klesly mezi roky 2008 a 2011 o pětinu v reálném vyjádření, vloni činily 910 miliard a jejich podíl na HDP se snížil z 27 na 24 %. Investice jsou vždy citlivější na vývoj a především očekávání budoucnosti, než spotřeba. Přesto je snížení výdajů na investice varující. Právě investice by měly vytvářet podmínky pro budoucí růst produktivity a tedy i mezd a celé ekonomiky. Investovat je rozhodně osvědčenější metoda, jak zbohatnout, než spotřeba. Stačí se zeptat Řeků nebo třeba Maďarů – investice v těchto zemích klesají již řadu let a ani občasné zvýšení spotřeby, stimulované většinou vládními opatřeními, k žádnému trvalejšímu oživení nevedlo.
Ačkoliv investice v české ekonomice klesají v reálném i nominálním vyjádření, stále jsou ještě v evropském srovnání nadprůměrné. Zatímco jsme vloni vydali na investice 24 % HDP, průměr Evropské unie je 18 % a více než Češi vydali na investice jen Rumuni – 26 % jejich HDP. Investice činí v Maďarsku 16 % HDP, v Řecku 15 % a v Irsku dokonce jen 10 % HDP.
Toto srovnání ovšem vyvolává další nepříjemnou otázku: čím to je, že české investice mají tak mizernou účinnost a nijak se neprojevují na růstu ekonomiky? Částečně je to jistě způsobeno korupcí ve veřejném sektoru, která nemilosrdně směřuje investice tam, kde se vyplatí "kmotrům" a ne tam, kde by prospěly celé zemi. Ovšem většina investic pochází ze soukromých zdrojů a zde se ukazuje, že český finanční sektor stále neplní dobře svoji základní funkci, tedy směřovat soukromé investice do oblastí, kde budou mít největší efekt. České banky jsou vysoce ziskové, mají přebytek likvidity, ale zdá se, že jsou až příliš opatrné při rozhodování komu půjčit.
Banky mají tři základní skupiny klientů: firmy, domácnosti a vládu . V posledních letech prudce roste podíl vlády, zatímco úvěry především pro firmy rostou velmi pomalu. Od počátku roku 2008 se objem úvěrů pro firmy zvýšil pouze o 14 % a za posledních 12 měsíců jen o 1-2 %. Financování vládního dluhu ale vzkvétá. Od roku 2008 zvýšily banky půjčky vládě o 81 % více a v současné době drží 725 miliard dluhopisů české vlády (vláda si půjčuje pomocí dluhopisů, ale v podstatě jde o úvěr). Jen za poslední rok vzrostl objem vládních dluhopisů v držení českých bank o více než 100 miliard korun. Česká vláda si od bank přitom půjčuje velmi levně, hrubý výnos z desetiletého dluhopisu klesl v létě pod 2 %, cože je rekordně nízká úroveň. Kdo by si za takový úrok nepůjčil, že…
Cesta ze současné ochablosti nebude pro českou ekonomiku jednoduchá. Dostali jsme se do situace, pro kterou ekonomové používají termín "bad equilibrium". Růst se zastavil, nezaměstnanost se nemění, nerostou ani reálné mzdy. Nehrozí ale ani žádný výbuch – zadlužení české vlády, firem i domácností není příliš vysoké, finanční sektor je stabilní, možná až příliš. Cestou z této „špatné rovnováhy“ není ale řízené zvyšování spotřeby. Musíme se spíše naučit lépe umisťovat investice, zvyšovat naši produktivitu a zlepšit fungování finančních trhů, aby se banky nestaly jen zdrojem levných peněz pro vládu, ale aby financovaly především produktivní investice soukromého sektoru.
Needitovaná verze článku, který vyšel 17. září v Respektu
