Současná krize je nejcitelnější v Evropě: v samotné eurozóně byl objem produkce v loňském roce o 1,5 % nižší než v roce 2008. Ke stejnému poklesu ovšem došlo i v zemích mimo eurozónu, například ve velké Británii a také v Česku. Jen na dokreslení: hrubý domácí produkt Řecka se za stejnou dobu snížil již o 20 %.
Ekonomická recese dorazila do Spojených států o jeden rok dříve než do Evropy, nicméně Spojené státy se také rychleji vzpamatovaly a ekonomika byla v loňském roce o více než 3% větší než v roce 2008. Za stejnou dobu nejrychleji v rámci zemí OECD vzrostla ekonomika Chile (ano, toho Chile se soukromými penzijními fondy a soukromým zdravotním pojištěním…), a to o 17 %.
Ačkoliv současná krize nemá tak drastické dopady na životní úroveň, její nebezpečí je ve zdánlivé bezvýchodnosti – cokoliv vlády či centrální banky udělat mohly už udělaly a stejně se situace podstatným způsobem nezlepšila. Nikdy ještě nebyly úrokové sazby tak nízké jako dnes a ještě nikdy nebyly vlády tak zadlužené jako dnes. A přesto lze očekávat, že souhrná ekonomika Evropské unie letos přinejlepším zůstane na loňské úrovni a Spojené státy dosáhnou růstu jen těsně nad 1 %, a to ještě jen pokud se vyhnou rozpočtové krizi, která zde hrozí vlastně nepřetržitě.
Problém není ve spotřebě
Unaveni dlouhou krizí, jako bychom zapomněli, co je podstatou tržné ekonomiky a z čeho pramenil fenomenální růst bohatství, kterého jsme byli v západní civilizaci svědky poslední tři staletí. Ekonomický růst je založený především na tom, co vyrobíme a co si od nás někdo koupí. Ostatně i ta možná nejsledovanější ekonomická statistika o vývoji hrubého domácího produktu má dvě stránky. Větší pozornosti se sice dostává té „spotřební“, proto tak často slyšíme, že ekonomický růst je pomalý, protože domácnosti nebo vláda málo spotřebovávají. Spotřeba je ale snadná, pokud vám na ni někdo půjčí. Vedeny tímto uvažováním půjčovaly si vlády v celé Evropě i ve Spojených státech během dlouhé konjunktury v 90.letech. A když se úroky z jejich dluhů zvýšily, nastoupily centrální banky a začaly úroky snižovat.
Co je těžší je něco vyrobit a prodat, abychom na spotřebu měli prostředky. A jak nám ukazuje zkušenost, vyrábět lepší výrobky nebo nabízet užitečnější služby se nejlépe daří tam, kde vládne konkurence. Zvyšovat konkurenci je samozřejmě obtížnější úkol a politicky ne ten nejpopulárnější. O to je cennější, že představitelé Evropské unie a Spojených států zahájili debatu o společné zóně volného obchodu. Takové propojení dvou největších ekonomických celků na světě by konečně mohlo změnit pesimistickou náladu mezi podnikateli na obou stranách Atlantiku a mohlo by dojít k podstatnému oživení investic, čímž by se zlepšily vyhlídky na ekonomický růst založený ne na stimulaci dluhem, ale na zvyšování produktivity.
Objem ekonomik USA a EU tvoří více než polovinu celosvětového HDP, obchod mezi nimi představuje jednu třetinu veškerého mezinárodního obchodu na světě a v roce 2010 dosáhl hodnoty 650 miliard dolarů. Ještě důležitější než obchodní toky je vzájemný objem investic: Američané v roce 2010 investovali v Evropě 1.9 bilionů dolarů, zatímco Evropané v USA 1.5 bilionů dolarů. Vzájemný obchod mezi USA a EU zaměstnává miliony lidí, přímo je na něm závislých 15 milionů zaměstnanců, ale další miliony na něm závisí nepřímo, například poskytováním služeb těm firmám, které pak přes Atlantik skutečně obchodují.
Dnes je obchod mezi USA a EU zatěžován tarify (které nejsou vysoké, zhruba 6% z ceny), ale také různými netarifními opatřeními. Američané odmítají kupovat evropské hovězí, zatímco Evropané nechtějí dovolit dovoz kuřat z USA. Odstranění tarifních i netarifních bariér by mohlo zvýšit objem vzájemného obchodu o několik procent, což by vedlo k urychlení růstu na obou stranách o několik desetin procentního bodu. Ještě významnější by bylo pravděpodobné zvýšení vzájemných investic, kdy by firmy mohly lépe využívat komparativních výhod a umísťovat výrobu tam, kde je produktivnější.
Vyšší produktivita by ovšem mohla vést k tomu, že by se některá pracovní místa „stěhovala“ a krátkodobě by to mohlo vést k poklesu zaměstnanosti. I proto se politici do vyjednávání zóny volného obchodu příliš nehrnou. Za posledních dvacet let se již několikrát zdálo, že dohoda je na spadnutí, ale vždy na něčem ztroskotala. V zájmu rychlejšího jednání politici nyní zřejmě z dohody vyloučí zemědělský sektor, který je v USA i v EU ostudně dotovaný, nicméně dotace nejsou symetrické a v případě uvolnění obchodu by nedotované sektory těžko odolávaly svým politicky šikovnějším konkurentům z druhé strany oceánu. I takto nedokonalá zóna volného obchodu však pro Evropskou unii i pro Spojené státy představuje šanci na oživení jejich chřadnoucích ekonomik.
Vyšlo v lednu 2013 v RESPEKTu
